Analogická aplikace práva na odpověď a práva na dodatečné sdělení podle tiskového zákona jako povinnost pro vydavatele internetového serveru
“Analogická aplikace práva na odpověď a práva na dodatečné sdělení podle tiskového zákona jako povinnost pro vydavatele internetového serveru”. S tímto titulkem byla 30. 6. 2020 publikována zpráva Ústavního soudu z níž vyplývalo, že IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl dvěma ústavním stížnostem a zrušil jimi napadené rozsudky NS ČR, Městského soudu v Praze a také Obvodního soudu pro Prahu 2. Zároveň odmítl vyhovět návrhu na zrušení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) zákona č. 46/2000 Sb. (tiskového zákona). Pro část veřejnosti to bylo vítaným impulzem k prvním návrhům práva na odpověď k článkům uveřejněných na zpravodajských webech. Ne, že by se v minulosti takové návrhy nevyskytovaly, ale pokud se dostaly k soudu, byly v souladu se soudní praxí a judikaturou odmítány (viz např. rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 2968/2017).
Znamená snad toto rozhodnutí Ústavního soudu ČR, že se příslušná ustanovení tiskového zákona o právu na odpověď a práva na dodatečné sdělení vztahují na Informace publikované na zpravodajských webech? Sám Ústavní soud ČR říká, že NE. Uvádí, že není možný postup na základě extenzivního výkladu §2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona. Brání tomu jednoznačné znění těchto ustanovení a v nich obsažených právních norem, navíc úprava práv a povinností vydavatelů (obdobně i provozovatelů vysílání) neodráží specifickou povahu internetového zpravodajství. Nicméně dále uvádí, že obecné soudy, v případě zjištění této mezery v právu (absence právní úpravy pro internetové zpravodajství, případně i další hromadné sdělovací prostředky), by měly využít dalších prostředků výkladu a dotváření práva.
Podle Ústavního soudu ČR to, že v našem právním řádu není obsažena obecná úprava mediálního práva, včetně problematiky právních vztahů vznikajících v souvislosti se zpravodajstvím na internetu, ještě neznamená, že nelze na základě celého právního řádu zkonstruovat (nikoli tvořit) právní normy, které mají obecnou povahu a na jejichž základě pak lze problémy regulace médií řešit. Hovoří o srovnávání “srovnatelného”, nikoli tedy např. z hlediska vydávání, šíření srovnávat tiskoviny a internetové zprávy jako nosiče informace, ale v tom, co je jim společné, a pro využití analogie způsobilé. A to se týká podle Ústavního soudu ČR obsahu a jeho možnosti útoku na Listinou chráněný zájem nositele základních práv a svobod. Není na místě předpojatý formalismus, nelze zavírat oči před možností dehonestovat někoho v internetovém zpravodajství s možností nepostižení. Bylo by nepřijatelné, kdyby v některých srovnatelných situacích mediální právo ochranu poskytovalo a v jiných nikoli. Zdůrazňován je v této souvislosti současný vliv internetového zpravodajství, jeho všeobecná dostupnost a sledovanost a zároveň závazek státu poskytovat ochranu plynoucí z přímo použitelných ustanovení Listiny, a sice článek. 10 a 17. Vyplnění mezery tak není, podle Ústavního soudu ČR, v rozporu s logikou systému práva a postavením soudní moci v systému dělby mocí v České republice. Také není v právním řádu nějaké ustanovení, které by použití tohoto postupu přímo či nepřímo zakazovalo. Zasáhne-li proto někdo prostřednictvím nějakého média do základních práv a svobod jiného, pak lze využít prostředky, kterými by takový zásah mohl být bez potíží v jiné části mediálního práva napraven.
Jak vyplývá z předchozí věty Ústavní soud ČR připouští analogické použití práva na odpověď (dodatečné sdělení) pro další média (myšleno evidentně jiná než klasická, tj. periodický tisk, rozhlasové a televizní vysílání), pokud jejich prostřednictvím dojde k zásahu do základních práv a svobod. Pojmem média (masmédia) je nejčastěji používán k označení hromadných sdělovacích prostředků. V předmětném nálezu však žádné vymezení nenajdeme. Lze mít zato, že Ústavní soud ČR si je vědom specifičnosti některých otázek kolem tzv. nových médií. Pod bodem 48. uvádí, že je třeba vzít v úvahu, že vytváření „internetového obsahu“ představuje specifickou oblast lidské činnosti, která se svou povahou a výstupy, jakož i okruhem subjektů, které zde působí, často značně kvalitativně liší od činností, které jsou předmětem úpravy tiskového zákona. Především může internetový obsah (a tedy i internetové zpravodajství v nejširším smyslu) vytvářet v podstatě každý (bez evidence podle tiskového zákona, bez možnosti plnění povinností vydavatele), čímž se i zásadně stírá rozdíl mezi „institucionálními“ aktéry a soukromými osobami, přičemž vzhledem ke způsobu šíření a uchovávání informací mohou být i negativní dopady případného zásahu do cti, důstojnosti a soukromí fyzických osob aktéry „neinstitucionálními“ stejně závažné, a to ani nemusí být způsobeny činností, kterou by bylo možné označit za zpravodajství v nejširším smyslu. Pominout nelze ani časové hledisko – v případě tištěných médií lze jasně určit, kdy (resp. v jakém vydání) k takovému zásahu došlo, a především kdy má následovat dodatečné sdělení či odpověď (to platí v případě periodických tiskovin, naopak tam, kde již k dalšímu vydání nedojde, toto právo logicky realizovat nelze, třeba v případě knih, nicméně zde si lze představit vznik povinnosti opravného sdělení při dalším vydání). U internetových deníků aspekt periodicity přítomen není, navíc může docházet k průběžné změně obsahu sdělení, přičemž v případě zvažovaného uplatnění daných institutů v rámci tiskového zákona není zcela jasné, jaký by mělo mít časový rámec.
Dle mého názoru Ústavní soud ČR má v případě nových médií a možnosti uplatnění práva na odpověď či dodatečné sdělení nepochybně na mysli „internetové zpravodajství“ a ne jakýkoli obsah zveřejňovaný na internetu. Aspoň tak to vyplývá´ z některých bodů odůvodnění nálezu, byť přesné vymezení nenalezneme. Důvodem byla zřejmě skutečnost, že se věc týkala vydavatele periodického tisku a zároveň provozovatele zpravodajského webu. Pamětníci si budou možná pamatovat na definici hromadného sdělovacího prostředku, která byla obsahem předchozího tiskového zákona (81/1966 Sb.) – účinného do března 2000: “hromadné sdělovací prostředky jsou vedle periodického tisku, agenturní zpravodajství, zpravodajské a ostatnípublicistické části rozhlasového a televizního zpravodajství, zpravodajský film, jakož i zvukové a obrazové záznamy používané k pravidelné informovanosti veřejnosti o událostech, jevech, faktech a názorech v ČR nebo zahraničí“. Tato definice byla v tiskovém zákoně pro účely uplatnění tiskové opravy, a to pokud jde o všechny takto definované hromadné sdělovací prostředky. Definice je samozřejmě poplatná době vzniku, nicméně naznačuje okruh působnosti zákona pro účely uvedení nepravdivých či zkreslených informaci na pravou míru. Lze si tak představit, že právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení bude v intencích tohoto nálezu a dle platné právní úpravy uplatňováno právě v případě masmédií (periodický tisk, rozhlasové a televizní vysílání a také internetové zpravodajství)
Na soudech však bude vyřešení řady souvisejících otázek, jak v nálezu Ústavního soudu ČR naznačených či ani neuvedených. A sice pokud jde o lhůty k uplatnění u provozovatele (vydavatele), na to navazující lhůty k uveřejnění, případně následné uplatnění u soudu. Jak je známo, právo na odpověď je nutné doručit vydavateli do 30 dnů od zveřejnění napadeného sdělení, jinak právo zaniká. Lhůta běží ode dne zveřejnění sdělení, a to bez ohledu na to, kdy se žadatel o uveřejnění dozvěděl. Pro počátek běhu lhůty je rozhodující den, kdy bylo zahájeno veřejné šíření (den vydání). Po marném uplynutí lhůty právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení, pokud jde o periodický tisk (obdobně rozhlasové a televizní vysílání), zaniká. U internetového zpravodajství však muže docházet k změnám a úpravám textu, pak muže být počátek běhu lhůt komplikovanější. Pokud jde o dodatečné sdělení, tam takovýto problém vzniknout nemůže, protože lhůta do kdy musí být žádost doručena běží od právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení pravomocně skončeno. Nicméně k zániku práva pro nedodržení hmotněprávní lhůty dané tiskovým zákonem (zákonem pro provozování rozhlasového a televizního vysílání) v případě internetového zpravodajství dojít pro nedostatek právní úpravy nemůže.
Další otázky k řešení se týkají možné aplikace § 13 tiskového zákona, kde jsou upraveny podmínky uveřejnění odpovědi a dodatečného sdělení. Zatímco praxe zveřejňování odpovědi a dodatečného sdělení je ustálená a zpravidla nevyvolává pochybnosti o tom co je nutné při zveřejnění dodržet (z hlediska místa a způsobu), tak v případě internetového zpravodajství vyvstává řada nových otázek, zejména pokud jde o to, aby sdělení bylo umístěním rovnocenné. Nabízí se umístění odpovědi k článku, nicméně tento již muže být mimo viditelný obsah.
Ústavní soud ČR naznačil, že v případě mezery v zákonné úpravě týkající se médií je na místě, aby soudy využily další prostředky výkladu a dotváření práva. Lze si představit, že příslušné soudy využijí tuto výzvu rozdílně, ať jde o to, koho se tato povinnost týká, či posuzování lhůt a v té souvislosti zániku práva na odpověď (dodatečné sdělení) a i způsobu uveřejnění. Na odvolacích soudech a Nejvyšším soudu ČR pak bude v nějakém časovém horizontu jakési sjednocení. Snad by byla přece jenom lepší dílčí zákonná úprava “novych médií”, i když jsem jinak jejím odpůrcem.
