Analogická aplikace práva na odpověď a práva na dodatečné sdělení podle tiskového zákona jako povinnost pro vydavatele internetového serveru

JUDr. Helena Chaloupková | 17. 08. 2020

“Analogická aplikace práva na odpověď a práva na dodatečné sdělení podle tiskového zákona jako povinnost pro vydavatele internetového serveru”. S tímto titulkem byla 30. 6. 2020 publikována zpráva Ústavního soudu z níž vyplývalo, že IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl dvěma ústavním stížnostem a zrušil jimi napadené rozsudky NS ČR, Městského soudu v Praze a také Obvodního soudu pro Prahu 2. Zároveň odmítl vyhovět návrhu na zrušení § 2 odst. 1 a § 3  písm. a) zákona č. 46/2000 Sb. (tiskového zákona). Pro část veřejnosti to bylo vítaným impulzem k prvním  návrhům práva na odpověď k článkům uveřejněných na zpravodajských webech. Ne, že by se  v minulosti takové návrhy nevyskytovaly, ale pokud se dostaly k soudu, byly v souladu se soudní praxí a judikaturou odmítány (viz např. rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 2968/2017).

Znamená snad toto rozhodnutí Ústavního soudu ČR, že se příslušná ustanovení tiskového zákona o právu na odpověď a práva na dodatečné sdělení vztahují na Informace publikované na zpravodajských webech? Sám Ústavní soud  ČR říká, že NE. Uvádí, že není možný postup na základě extenzivního výkladu §2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona. Brání tomu jednoznačné znění těchto ustanovení a v nich obsažených právních norem, navíc úprava práv a povinností vydavatelů (obdobně i provozovatelů vysílání) neodráží specifickou povahu internetového zpravodajství. Nicméně dále uvádí, že obecné soudy, v případě zjištění této mezery v právu (absence právní úpravy pro internetové zpravodajství, případně i další hromadné sdělovací prostředky), by měly využít dalších prostředků výkladu a dotváření práva. 

Podle Ústavního soudu ČR to, že v našem právním řádu není obsažena obecná úprava mediálního práva, včetně problematiky právních vztahů vznikajících v souvislosti se zpravodajstvím na internetu, ještě neznamená, že nelze  na základě celého právního řádu zkonstruovat  (nikoli tvořit) právní normy, které mají obecnou povahu a na jejichž základě  pak lze problémy regulace médií řešit. Hovoří o srovnávání “srovnatelného”, nikoli tedy např. z hlediska vydávání, šíření srovnávat tiskoviny a internetové zprávy jako nosiče informace, ale v tom, co je jim společné, a pro využití analogie způsobilé.  A to se týká podle Ústavního soudu ČR obsahu a jeho možnosti útoku na Listinou chráněný zájem nositele základních práv a svobod. Není na místě předpojatý formalismus, nelze zavírat oči  před možností dehonestovat někoho v internetovém zpravodajství s možností nepostižení. Bylo by nepřijatelné, kdyby v některých srovnatelných situacích mediální právo ochranu poskytovalo a v jiných nikoli. Zdůrazňován je v této souvislosti současný vliv internetového zpravodajství, jeho všeobecná dostupnost a sledovanost a zároveň závazek státu poskytovat ochranu plynoucí z přímo použitelných ustanovení Listiny, a sice článek. 10 a 17. Vyplnění mezery tak není, podle Ústavního soudu ČR, v rozporu s logikou systému práva a postavením soudní moci v systému dělby mocí v České republice. Také není v právním řádu nějaké ustanovení, které by použití tohoto postupu přímo či nepřímo zakazovalo. Zasáhne-li  proto  někdo prostřednictvím nějakého média do základních práv a svobod jiného, pak lze využít prostředky, kterými by takový zásah mohl být bez potíží v jiné části mediálního práva napraven. 

Jak vyplývá z předchozí věty Ústavní soud ČR připouští analogické použití práva na odpověď (dodatečné sdělení) pro další média (myšleno evidentně jiná než klasická, tj. periodický tisk, rozhlasové a televizní vysílání), pokud jejich prostřednictvím dojde  k zásahu do základních práv a svobod. Pojmem média (masmédia) je nejčastěji  používán k označení hromadných sdělovacích prostředků.  V předmětném nálezu  však žádné vymezení nenajdeme. Lze mít zato, že Ústavní soud ČR si je vědom specifičnosti  některých otázek kolem tzv. nových médií.   Pod bodem  48. uvádí, že  je třeba vzít v úvahu, že vytváření „internetového obsahu“ představuje specifickou oblast lidské činnosti, která se svou povahou a výstupy, jakož i okruhem subjektů, které zde působí, často značně kvalitativně liší od činností, které jsou předmětem  úpravy  tiskového  zákona.  Především  může  internetový  obsah  (a tedy    i internetové zpravodajství v nejširším smyslu) vytvářet v podstatě každý (bez evidence podle tiskového  zákona,  bez  možnosti  plnění  povinností  vydavatele),  čímž  se  i zásadně stírá rozdíl mezi „institucionálními“ aktéry a soukromými osobami, přičemž vzhledem ke způsobu šíření a uchovávání informací mohou být i negativní dopady případného zásahu do cti, důstojnosti a soukromí fyzických osob aktéry „neinstitucionálními“ stejně závažné, a to ani nemusí být způsobeny činností, kterou by bylo možné označit za zpravodajství v nejširším smyslu. Pominout nelze ani časové hledisko –  v  případě  tištěných  médií  lze  jasně  určit,  kdy  (resp.  v  jakém  vydání)  k takovému zásahu došlo, a především kdy má následovat dodatečné sdělení či odpověď (to platí v případě periodických tiskovin, naopak tam, kde již k dalšímu vydání nedojde, toto právo logicky realizovat nelze, třeba v případě knih, nicméně zde si lze představit vznik povinnosti opravného sdělení při dalším vydání). U internetových deníků aspekt periodicity přítomen není, navíc může docházet k průběžné změně obsahu sdělení, přičemž v případě zvažovaného uplatnění daných institutů v rámci tiskového zákona není zcela jasné, jaký by mělo mít časový rámec.

Dle mého názoru Ústavní soud ČR má v případě nových médií a možnosti uplatnění  práva na odpověď či dodatečné sdělení nepochybně na mysli „internetové zpravodajství“ a ne jakýkoli obsah zveřejňovaný na internetu. Aspoň tak to vyplývá´ z  některých bodů odůvodnění nálezu, byť přesné vymezení nenalezneme. Důvodem byla zřejmě skutečnost, že se věc týkala vydavatele periodického tisku a zároveň provozovatele zpravodajského webu.  Pamětníci si budou možná pamatovat na definici hromadného sdělovacího prostředku, která byla obsahem předchozího tiskového zákona (81/1966 Sb.) – účinného do března 2000: “hromadné sdělovací prostředky jsou vedle periodického tisku, agenturní zpravodajství, zpravodajské a ostatnípublicistické části rozhlasového a televizního zpravodajství, zpravodajský film, jakož i zvukové a obrazové záznamy používané k pravidelné informovanosti veřejnosti o událostech, jevech, faktech a názorech v ČR nebo zahraničí“. Tato definice byla v tiskovém zákoně pro účely uplatnění tiskové opravy, a to pokud jde o všechny takto definované hromadné sdělovací prostředky. Definice je samozřejmě poplatná době vzniku, nicméně naznačuje okruh působnosti zákona pro účely uvedení nepravdivých či zkreslených informaci na pravou míru. Lze si tak představit, že právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení bude  v intencích tohoto nálezu a dle platné právní úpravy  uplatňováno právě v případě masmédií (periodický tisk, rozhlasové a televizní vysílání a také internetové zpravodajství)

Na soudech však bude vyřešení řady souvisejících otázek, jak v nálezu Ústavního soudu ČR  naznačených či ani neuvedených. A sice pokud jde o lhůty k uplatnění u provozovatele (vydavatele), na to navazující lhůty k uveřejnění, případně následné uplatnění u soudu. Jak je známo, právo na odpověď je nutné doručit vydavateli do 30 dnů od zveřejnění napadeného sdělení, jinak právo zaniká. Lhůta běží ode dne zveřejnění sdělení, a to bez ohledu na to, kdy se žadatel o uveřejnění dozvěděl.  Pro počátek běhu lhůty je rozhodující den, kdy bylo zahájeno veřejné šíření (den vydání). Po marném uplynutí lhůty  právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení, pokud jde o periodický tisk (obdobně rozhlasové a televizní vysílání), zaniká. U internetového zpravodajství však muže docházet k změnám a úpravám textu, pak muže být počátek běhu lhůt komplikovanější. Pokud jde o dodatečné sdělení, tam takovýto problém vzniknout nemůže, protože lhůta do kdy musí být žádost doručena běží od právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení pravomocně skončeno. Nicméně k zániku práva pro nedodržení hmotněprávní  lhůty dané tiskovým zákonem (zákonem pro provozování rozhlasového a televizního vysílání) v případě internetového zpravodajství dojít pro nedostatek právní úpravy nemůže.
Další otázky k řešení se týkají možné aplikace § 13 tiskového zákona, kde jsou upraveny podmínky uveřejnění odpovědi a dodatečného sdělení. Zatímco praxe zveřejňování odpovědi a dodatečného sdělení je ustálená a zpravidla nevyvolává pochybnosti o tom co je nutné při zveřejnění dodržet (z hlediska místa a způsobu), tak v případě internetového zpravodajství vyvstává řada nových otázek, zejména pokud jde o to, aby sdělení bylo umístěním rovnocenné. Nabízí se umístění odpovědi k článku, nicméně tento již muže být mimo viditelný obsah.
Ústavní soud ČR naznačil, že v případě mezery v zákonné úpravě týkající se médií je na místě, aby soudy využily  další prostředky výkladu a dotváření práva. Lze si představit, že příslušné soudy využijí tuto výzvu rozdílně, ať jde o to, koho se tato povinnost týká, či posuzování lhůt a v té souvislosti zániku práva na odpověď (dodatečné sdělení) a i způsobu uveřejnění.  Na odvolacích soudech a Nejvyšším soudu ČR pak bude v nějakém časovém horizontu jakési sjednocení. Snad by byla přece jenom lepší dílčí zákonná úprava “novych médií”, i když jsem jinak jejím odpůrcem.

Spor kolektivního správce a provozovatele kabelové televize

JUDr. Helena Chaloupková | 1. 02. 2017

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 25.1. 2017  ve věci C‑367/15, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU,  v řízení Stowarzyszenie „Oławska Telewizja Kablowa“  (OTK) proti Stowarzyszenie Filmowców Polskich,

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 13 směrnice 2004/48 vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, podle níž si může poškozený nositel práv duševního vlastnictví zvolit, že bude od osoby, která toto právo porušila, požadovat buď náhradu škody, kterou utrpěl, s přihlédnutím ke všem relevantním aspektům daného případu, anebo platbu dvojnásobku, či v případě zaviněného porušení trojnásobku příslušné odměny, která by mu musela být zaplacena v případě udělení oprávnění k užívání dotyčného díla, aniž by musel prokazovat skutečnou škodu a příčinnou souvislost mezi událostí, z níž pramení toto porušení, a utrpěnou škodou.

Soud k tomu říká:

1.  Článek 13 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) směrnice 2004/48 musí být  vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby taková vnitrostátní právní úprava,  stanovila, že nositel majetkových autorských práv, jež byla porušena, může od osoby, která tato práva porušila, požadovat náhradu škody, která mu byla způsobena, prostřednictvím platby dvojnásobku hypotetického poplatku.
2. Tento výklad nemůže zpochybnit skutečnost, že zaprvé odškodnění vypočítané na základě dvojnásobku hypotetického poplatku není přímo úměrné škodě, kterou poškozený skutečně utrpěl. Tato charakteristika je totiž inherentní každému paušálnímu odškodnění, podobně jako je tomu v případě náhrady škody výslovně upravené v čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) směrnice 2004/48.  Zadruhé není uvedený výklad zpochybněn ani skutečností, že cílem směrnice 2004/48,  není zavést povinnost stanovit náhradu škody jako trest.
3.   Pouhá platba hypotetického poplatku v případě porušení práva duševního vlastnictví nemá zaručit odškodnění celé skutečně utrpěné škody, jelikož platba tohoto poplatku by sama o sobě nezajistila ani náhradu případných nákladů souvisejících se zjištěním a určením případných porušení práva,  ani náhradu případné nemajetkové újmy, ani platbu úroků z dlužných částek.
4.       Jistěže nelze vyloučit, že ve výjimečných případech náhrada škody vypočítané na základě dvojnásobku hypotetického poplatku tak jednoznačně a významně přesáhne skutečně utrpěnou škodu, že by návrh v tomto smyslu mohl představovat zneužití práva zakázané čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/48.
5. Pokud jde  o argument, podle něhož poškozený, jelikož může sám vyčíslit náhradu škody na základě dvojnásobku hypotetického poplatku, již nemusí dále prokazovat příčinnou souvislost mezi událostí vedoucí ke vzniku škody a utrpěnou škodou, je třeba konstatovat, že tento argument spočívá v příliš úzkém výkladu pojmu „příčinná souvislost“, podle něhož by musel poškozený nositel práv prokázat příčinnou souvislost nejen mezi touto událostí a utrpěnou škodou, ale rovněž přesnou výší, jíž tato škoda dosahuje. Takový výklad je přitom neslučitelný se samotnou myšlenkou paušálního stanovení náhrady škody, a tedy s čl. 13 odst. 1 druhým pododstavcem písm. b) směrnice 2004/48, který tento druh odškodnění umožňuje.

Závěr Soudního dvora EU:

Článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, podle níž může poškozený nositel autorských práv požadovat od osoby, která tato práva porušila, buď náhradu škody, kterou utrpěl, s přihlédnutím ke všem relevantním aspektům daného případu, anebo platbu dvojnásobku příslušné odměny, která by mu musela být zaplacena v případě udělení oprávnění k užívání dotyčného díla, aniž by tento nositel musel prokazovat skutečnou škodu.

Svoboda projevu a kritika úředníků

JUDr. Helena Chaloupková | 12. 01. 2017

Evropský soud pro Lidská práva (ESLP) ve svém rozsudku z 15.7. 2016  ve věci č. 1799/07 Ziembiński proti Polsku (č.2)  vyslovil závěr, že odsouzením novináře v trestním řízení za urážku v souvislosti se zveřejněním kritického článku používajícího posměšné výrazy o starostovi a úřednících místní samosprávy došlo k porušení svobody projevu.

O co šlo?

V  týdeníku „Komu i Czemu“, byl v srpnu 2004 zveřejněn článek s názvem „Elegantně zabalené lejno“. Obsahem článku byla kritika starosty a úředníků místní samosprávy za projekt křepelčí farmy, jehož cílem mělo být snížení vysoké nezaměstnanosti v regionu. Novinový článek označoval starostu a dva úředníky, kteří tento projekt připravovali, posměšnými výrazy jako „hlupák“, „nedůvtipný šéf“, „přiblblý úředník“, „pozér“ a „populista“. Starosta a úředníci podali v reakci na článek proti stěžovateli soukromou obžalobu pro urážku.  Příslušný soud shledal šéfredaktora vinným z trestného činu urážky spáchané prostřednictvím sdělovacích prostředků a uložil mu peněžitý trest ve výši 10 000 zlotých (2 630 eur). Vyšší soudy rozsudek potvrdily.

ESLP  odkázal na  ustálenou judikaturu týkající se kritiky politiků a dalších osob. Přičemž připustil, že úřední osoby  (stejně tak úředníci místní samosprávy) nevystavují samy sebe přísné kontrole každého svého slova či jednání v takovém rozsahu jako právě politici ( viz Janowski proti Polsku). Zároveň uvedl, že při hodnocení, zda stěžovatel překročil míru přijatelné kritiky, je třeba přihlédnout ke kontextu a cíli celého textu, jakož i k jeho satirické a ironické povaze. Podle Soudu vnitrostátní soudy tyto aspekty předmětného článku dostatečně nezohlednily, přičemž zmíněné výrazy použité v celkovém kontextu článku se pohybovaly v mezích přijatelné nadsázky. Satira je formou uměleckého projevu a společenské kritiky, pro kterou jsou právě nadsázka a přehánění neodmyslitelné a která přirozeně může provokovat (Mamère proti Francii, č. 12697/03, rozsudek ze dne listopadu 2006, § 25).  Pokud jde o hodnocení přiměřenosti zásahu, uvádí Soud, že je nutné vzít v úvahu i povahu a  závažnost trestu.  Podle Soudu využití trestněprávních sankcí v případech urážky není samo o sobě nepřiměřené, je však nutné hodnotit povahu a závažnost uložených trestů, neboť nesmí odrazovat tisk a jiné subjekty od účasti na veřejné debatě o otázkách veřejného zájmu.

Více: viz  Zpravodaj č. 4/2016 (Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP) – portál justice.cz

nebo přímo na ESLP

Spor o zaplacení poplatků z autorského práva a práv s ním souvisejících

JUDr. Helena Chaloupková | 4. 01. 2017

Ve věci C‑117/15   Soudního dvora EU z 31.5. 2016

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Reha Training Gesellschaft für Sport- und Unfallrehabilitation mbH (dále jen „Reha Training“), která provozuje rehabilitační centrum, a sdružením Gesellschaft für musikalische Aufführungs- und mechanische Vervielfältigungsrechte eV (GEMA), které je v Německu pověřeno kolektivní správou autorských práv v oblasti hudby, v němž jde o to, že společnost Reha Training odmítla požadavek uvedeného sdružení na zaplacení poplatků z autorského práva a práv s ním souvisejících za zpřístupnění chráněných děl v prostorách této společnosti.

V takové věci, jako je věc v původním řízení, v níž je tvrzeno, že šířením televizního vysílání prostřednictvím televizních přijímačů, které byly provozovatelem rehabilitačního centra umístěny v jeho prostorách, jsou dotčena autorská práva a s nimi související práva velkého počtu zúčastněných, zejména skladatelů, textařů a hudebních vydavatelů, ale také výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a autorů mluvených děl, jakož i jejich vydavatelství, je třeba otázku, zda taková situace představuje „sdělování veřejnosti“, posuzovat z hlediska jak čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, tak čl. 8 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem, a to podle stejných výkladových kritérií. Tato dvě ustanovení musí být dále vykládána v tom smyslu, že se v případě takového šíření jedná o „sdělování veřejnosti“.